Zvlněný obzor se ztrácí v nekonečně rozkvetlých luk, lesů různého charakteru i vůní, skalních brál, mohutných hradů i historických míst. Zpoza obzoru se vyklání slunce, zalévá svět paprsky pokory a ticha a při dotyku s jeho něhou sedám na kolo a pouštím se do boje s kilometry. Sedm dní, sedm etap, sedm příležitostí hlouběji poznat českou Vysočinu.
Do nosu mi udeří vůně větru a svobody už s prvními záběry do pedálů. Upřímně, ani pořádně nevím, kde jsem, co mám očekávat, kam mě kola a duch pelotonu místní nadšence zavedou. Jen intuitivně cítím, že jsem na správném místě a se správnými lidmi. Dravěji zatnu do kola, starosti života nechám za zády rychle se vinoucí krajiny a nechám se vést těmi, kteří Vysočinu nejen znají jako svou dlaň, ale ji i patrioticky milují. A já už po pár hodinách jízdy začínám chápat proč.
Vysočina tvoří samotné srdce Čech. Spojuje pomyslné česko-moravské hranice, Brno s Prahou a zároveň na svém území kumuluje vše, co může česká příroda oku krásou se opojujícímu nabídnout: nedotčenou, místy přímo surově naturalisticky působící scenérii Českomoravské vrchoviny, zalesněné kopce obroubené s , které svojí šedí zvýrazňují pestrobarevnost krajiny, ale i města či městečka s architektonickými klenoty. A na to vše dohlíží modrá oka rybníků, přehrad, klikatících se řek.
- etapa: Jihlava – Třešť (63 km)
Centrem Vysočiny je Jihlava, jejíž dávný mocenský vliv jako nejbohatšího a nejmocnějšího města Českého království ve středověku dokazuje zachovalé hradní opevnění či tajemném opředené podzemní chodby a sklepy pod hlavním náměstím.
Mineme poslední domy a vstoupíme do romantického světa rybníků, lesních zákoutí, sluncem ozářených luk. V nohou cítím chvění, protože mám před sebou 63 km různorodého terénu a to ještě netuším, že se během své jízdy nadýchám i vzduchu s historickým podtónem. První závan cítím už v Luce nad Jihlavou, kde se nachází zámek rodu Widdmannových, ale ten největší přijde až s hradem Rokštejn. Jeho gotické ruiny pamatují zejména vojska Matěje Korvína, jehož síle a následné zkáze neunikly. Zajímavostí je i jeho poloha jakoby v kotlině údolí řeky Brtnice. Ukončením dnešní sportovně-poznávací etapy je městečko Třešť se židovskou minulostí, jejímž přímým svědectvím je přibližně 1200 náhrobků, přičemž nejstarší se datuje do r. 2010. 1705.
- etapa: Třešť – Pelhřimov (43 km)
S čerstvou chutí popasovat se s novými cyklistickými výzvami hned po ránu opět sedám na kolo a cítím, že můj zadek až tak nadšený nebude. Bolest se snažím obcházet tím, že víc na kole stojím než sedím. Po chvíli však tuto nepohodlnou malichernost přestávám vnímat, protože se ocitám v království vysokých jehličnanů, jejichž koruny míří k obloze v hustých zástupech. Zhluboka vdechuji vůni jehličí, ranní rosy, hub a tělo mi od přílivu endorfinů chce přímo explodovat. O radosti z čistého bytí v krásné přírodě ani nemluvím. Výskám štěstím a začínám si prozpěvovat. Jehličnatý les stále více přechází do smíšeného lesa a po mírném stoupání vstupujeme do přírodního parku Čeřínek, pro který je charakteristický zejména skalnatý vrchol Čertův hrádek. Vede jím i naučná stezka v délce 6 km, seznamující o geomorfologických zvláštnostech tohoto pohoří. Žulové, na sebe jakoby promyšleně naskládané bloky kamenů přitahují nejen turisty, ale i skálolezce, kteří zde desítky let dozadu vybudovali první cesty.
Opouštíme „čertovské“ místo a naše dnešní horská etapa dále pokračuje směrem na vrch Křemešník (765 m), známé poutní místo s Kostelem Nejsvětější trojice. Turisty je zde jako máku i díky rozhledně Pípalka s vyhlídkovou plošinou ve výšce 40 m, umožňující vnímat Vysočinu z ptačí perspektivy. Sjezd do Pelhřimova je už jen slastí, na jejímž konci nás čeká další „čertovina“ v podobě návštěvy Muzea strašidel. To se nachází přímo na krásném Masarykově náměstí s rekonstruovanými měšťáckými domy v převládajícím barokním stylu.
- etapa: Pelhřimov – Pacov (49 km)
S napětím jsem očekávala hlavní atrakce této třetí etapy, protože jsem si už začínala zvykat na to, že každý den může být na poměrně malém území Vysočiny v porovnání se zbytkem světa jiný. A nezklamala mě nejen z cyklistického, ale ani kulturního hlediska. Tentokrát naše kola nemíří v pravidelném rytmu do kopce, ale nechávají se unášet typicky zvrásněnou krajinou, ve které chvíli při stoupání dychčíte, abyste se pak s úsměvem pustili dolů kopcem. A takto se to opakuje téměř celou dobu, resp. cyklistické stezky Vysočiny jsou tím víceméně známé.
